Vstupní práce - Vlk arktický (Canis lupus arctos)
Jak vypadá vlk, asi každý ví. Je to psovitá šelma 100- 170 cm dlouhá. Vysocí mohou být od 65 do 115 cm. Mají kornoutovité uši a protáhlý čenich. Malé oči jsou umístěné v přední části hlavy.
Když se řekne vlk, každý si představí šedou šelmu. Vlci ale nemusí být zdaleka jenom šedí, i když to je nejčastější. Severští mohou mít světle hnědou až žlutou barvu. Někde se vyskytují černí vlci, zblízka ale poznáme, že to není pravá černá, ale jen hodně tmavá hnědá, nebo červená. Arktičtí vlci bývají bílí, nebo světlounce modří, stepní světle hnědí až okroví. Barvy se mísí a stává se, že ve smečce je víc barev. Různé barvy mají i štěňata v jednom vrhu. Barva nemusí mít žádnou maskovací funkci, jsou doloženi černí vlci v trvale zasněžených oblastech i bílí vlci v oblastech s černou zeminou.
Vlčí kožich má stínování, které tvoří specifický vzor. Tmavší (u černých vlků světlejší) srst tvoří pruh okolo krku a táhne se přes záda na konec ocasu, kde splyne s tmavšími chlupy. Světlejší (u světlých tmavší) barvu má spodní strana ocasu, vnitřní strany noh, břicho, boky a spodní strana čumáku. Tmavší srst okolo očí a uší tvoří masku. Stínování zvýrazňuje postoje a výrazy, používané ke komunikaci.
Kožešinu tvoří podsada a pesíky. Podsada je jemná a měkká a má udžuje teplo. Pesíky chrání podsadu před vodou. Vlci ze studených oblastí mají hustší podsadu, než ti z teplých. Vlčí kožešina izoluje mnohem lépe, než psí a neusazuje se na ní led. V extrémní zimě může vlk snížit průtok krve těsně pod kůží, což mu umožňuje přežít i -40 stupňů. Mají velmi silné zuby, které jim umožňují kousat i velké kosti.
Nejdůležitějším smyslem je čich a sluch. Čich je milionkrát lepší než člověk. Při dobrém větru dokáže zavětřit kořist až na 3 kilometry. Vlk umí zachycovat a zaměřovat zdroj zvuku. Dokáže uzavřít vnitřní ucho, aby oddělil zvuky, na které se chce zaměřit. Přestože zrak není u vlků nejdůležitější, je velice ostrý. Zachytí i nepatrný pohyb, často ale přehlédne nehybné objekty. Za šera je výhodou jejich černobílé vidění. Zorný úhel je 180 stupňů. Oproti člověku mají málo vyvinutý hmat.
Smečka vzniká, když se na konci zimy spáří vlk a vlčice. Vlci jsou monogamní, takže páry zůstávají spolu, dokud jeden z nich nezemře. Potom si hledají nového partnera. Rodí se kolem šesti mláďat, většina z nich ale často zemře. Když mláďata dospějí, může vznikat rivalita vůči rodičům, případně začnou toužit po partnerovi z jiné smečky. To způsobí otřes starých vztahů a smečka se může rozdělit. Když zemře jeden nebo oba vůdcové, smečka se často rozdělí, kvůli bojům o vůdcovství. Většina smeček sdružuje tak 6-7 vlků, v oblastech, kde je dost potravy se vyskytnou i smečky o více než osmi jedincích, ty se ale rychle rozpadají, protože základem smečky je, aby se všichni vlci navzájem znali.
Velmi důležitá je pro vlky hierarchie. Hierarchie samců a samic je oddělená, vlastní hierarchii, nezávislou na pohlaví si vytváří štěňata. Vůdci smečky je alfa pár (alfa vlk+ alfa vlčice). Jen oni mají právo pářit se. Jediní, kdo mohou ohrozit pozici alfa páru je beta pár. Když alfa samec nejeví zájem o alfa samici, může se s ní spářit beta vlk. Nejnižší pozici má omega vlk. Nemá skoro žádná práva, je zaháněn od žrádla, směřují na něj bezdůvodné útoky, a když je třeba, může být obětován. Prakticky už ani není členem smečky.
Jak už jsem řekla, podmínkou existence smečky jsou vztahy mezi všemi jejími členy. Ty vznikají ve třech případech- při námluvách a páření, při výchově mláďat a při vyrůstání mláďat mezi sourozenci.
Svého partnera si vlci vybírají už v jednom roce věku, i když pohlavně dospívají až ve 22 měsících. Plodné období samice trvá okolo 3 týdnů. Vztah vzniklý při námluvách a páření přetrvává na celý život.
Už v útlém věku se vytváří štěňat k matce, později i k ostatním členům smečky. Ty se tvoří hlavně, když po skončení kojení krmí štěňata celá smečka. Dávají jim natrávenou potravu poté, co jim vlčata olíznou rty. Ostatní vlci také vlčata často hlídají, zatímco je matka na lovu. Tak si mohou vytvořit vztahy ke všem členům smečky. Vztahy se vytváří i mezi sourozenci. První tři týdny tráví společně v doupěti, kde jsou skoro pořád v kontaktu. Sourozenecké vztahy se rozvíjí i později, když si spolu vlčata hrají.
Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Žerou ale prakticky všechno, co není dost rychlé, aby jim to uteklo. Jenom rostlinné potravě příliš neholdují, protože jejich krátká střeva ji nedokážou strávit. Zajímavé je, že vlci mají tendenci se na něco specializovat, takže existují smečky zamřené na hledání mršin, lov velkých zvířat, lov domácích zvířat ve výbězích atd. Najednou mohou sníst až 10 kg masa. Za jeden den sežerou 1,5-2 kg masa, ale když není co jíst, dokáží vydržet o hladu až dva týdny, aniž by je to nějak výrazně oslabilo. Někdy své jídlo zahrabávají, aby ho mohli sníst později. To ale není příliš účinné, protože je často objeveno a snědeno jinými zvířaty.
Je známé, že vlci upřednostňují lov ve smečce, nebo ve dvojici. Jeden nebo více vlků sleduje stádo a upoutá jeho pozornost, zbytek ho obklíčí. Pak vyvolají paniku a donutí stádo k běhu. Při něm silnější zvířata opustí ta slabá, která by normálně chránila. Vlci si najdou nejvhodnější (nejslabší) kořist a začnou ji štvát. Běží v řadě za sebou- když se ti vpředu unaví, vymění si místo s těmi vzadu. Tak vydrží dlouhou dobu běžet rychle a zároveň oslabí lovené zvíře. Útočí na slabiny, břicho, nohy a čumák. Když kořist vlivem únavy a ztráty krve zeslábne, strhnou ji na zem a zadáví.
Vlci ale různé strategie, podle typu terénu a druhu kořisti. Útočí proti větru, aby nebyli brzy odhaleni. Používají vyšlapané cestičky, což šetří energii a umožňuje vyvinout větší rychlost. V zimě běží ve stopě své kořisti, takže se nemusí zdržovat prošlapáváním cesty. Ideální je pro ně firnový sníh, který je tak pevný, že po něm mohou klidně běžet, zatímco kořist se do něj boří. Protože znají své teritorium, mohou využívat různé zkratky a ví, kdy a kde zvířata potáhnou.
Výběh:
Výběh by měl být dost velký, aby tam vlci mohli běhat a přesouvat se. Rozhodně zde nesmí být horko, nejlepší by byl sníh po většinu roku. Mělo by tu být několik stromů a středem by se vinul menší potůček. Jeho proud by byl dost pomalý, aby vlky nestrhl, ale dost rychlý aby nezamrzal, nebo zamrzal jenom málo. V jednom místě by se kroutil do půlkruhu, na kterém by nic nerostlo. Tam by se mohli vlci scházet, hrát si tam a v době krátkého léta se možná i slunit. V celém výběhu by byly tři úkryty- jeden na svahu hned u potůčku, druhý v jeskyni v nevelké skále v rohu výběhu a třetí vyhrabaný pod ztrouchnivělým starým stromem.
Ze začátku bych chtěla do výběhu umístit moji schovanku Rikke, která je teď zhruba rok stará. Je bílá s našedlými chlupy na zádech, pravé oko má žluté, levé světle modré, skoro bílé. Je veselá a hravá, ráda objevuje vše nové a i ty nejobyčejnější úkoly, jako je lov mouchy, jsou pro ni stále velkým dobrodružstvím. Vycházím s ní výborně, protože je se mnou od narození.
K ní bych umístila Alexe- stejně starého, ale o něco většího, nažloutlého vlka s černýma očima. Patřil do jiné smečky poblíž mého domova, ale jeho otce zastřelili lovci a matka zemřela v boji s medvědem. Je vyspělejší a rozumnější, než Rikke. Je velmi ctižádostivý, tvrdohlavý a vztahovačný. I když s ním není moc legrace, vše, co dělá, bere hrozně vážně a snaží se udělat to co nejlépe. I přes to, že jsem se k němu vždycky chovala dobře, mě stále moc nebere, ale vybrala jsem si ho, protože s Rikke vychází dobře.
Příběh:
Už od mala jsem měla blízký vztah ke všem psovitým šelmám. Vyrůstala jsem v Atanu, kde lidé často chovají psy. Jako malá jsem hned běžela ke každému psovi, kterého jsem viděla. I velcí a nebezpeční psi, kteří nesnášeli děti, mě měli rádi. Chodila jsem k nim a mazlila se s nimi, zatímco rodiče trnuli strachy. Já jsem z nich nikdy strach neměla.
Když mi bylo sedm let, potkala jsem poprvé vlka. Ten den jsem byla s matkou na houbách. Nikdy jsem neměla ráda houbaření a hrozně jsem se při něm nudila. Pak jsem uviděla mezi stromy pár zářivých, světle modrých, skoro až bílých očí. Ty oči a pohled v nich byly tak nádherné, že jsem se od nich nemohla odtrhnout. Na toho první setkání jsem nikdy nezapomněla.
Byla jsem zvědavá, tak jsem šla blíž. Spatřila jsem zvíře, podobné psu. Protože mi žádný pes nikdy neublížil, neměla jsem strach a rozběhla jsem se za ním. Pes ale odběhl o kus dál. Zklamaně jsem svěsila hlavu a otočila se na maminku. Nakonec jsem se pomalu přiblížila k pejskovi o něco blíž. Chvíli stál klidně, ale pak sebou náhle trhnul a utekl o kus dál. Aniž bych si to uvědomila, odcházela jsem dál a dál od matky, která se nezodpovědně věnovala houbám a mě si nevšímala.
Po dlouhé snaze o přiblížení se ke zvláštnímu psovi jsem to nakonec vzdala a po způsobu všech dětí jsem se začala vztekat, čímž jsem ho od sebe definitivně odehnala. Chtěla jsem se vrátit domů a trucovat, ale zjistila, jsem, že nevím, kudy se tam jde. Kolem už byla docela tma a všechno najednou vypadalo hrozně děsivě. Rozhlížela jsem se kolem, snažila jsem se najít nějaký známý bod, ale nic jsem tady nepoznávala. Sedla jsem si pod strom a hlasitě jsem se rozbrečela.
Po nějaké chvíli se mezi stromy zase objevil pár světle modrých očí. Já je ale přes slzy neviděla. Vlk se stále přibližoval. Nakonec byl úplně u mě. Byla to sněhově bílá vlčice s našedlými chlupy na zádech a na hřbetě ocasu. V duchu jsem si ji pojmenovala Lumi, právě kvůli její barvě. Lehla si vedle mě a položila si čumák do mého klína. Byla tak hebká a teplá, že jsem se hned začala cítit bezpečně a přestala jsem brečet. Vzala mě na shromaždiště své smečky. Ne všichni vlci na mě byli milí, ale nikdo na mě neútočil.
Lumi se za rok stala alfa vlčicí a měla svá první mláďata. Už od našeho prvního setkání jsem za ní tajně chodila co nejčastěji. Někdy se dokonce stalo, že mě Lumi nebo někdo z její smečky přišel sám navštívit. Zůstávali skryti v lese a zavyli, což byl pro mě signál, že mám jít na nimi. Uvědomovala jsem si, že to, co prožívám, není běžné, ale nikomu jsem to neřekla. U nás se vlci považovali za škodnou, a kdybych někomu řekla, že za nimi chodím, postříleli by je.
Jednoho dne ale otec viděl, že jdu do lesa. Zrovna se chystal na lov s jinými myslivci, ale šel za mnou, protože jsem si doma nechala klíče. Když mě viděl s Lumi a její rodinou, neváhal a začal střílet. Zemřela Lumi, její manžel a několik členů smečky. Zbytek se po ztrátě alfa páru rozpadl. Podařilo se mi zachránit jedno Lumiino štěně- samičku jménem Rikke, která se matce ve všem podobala, až na to, že měla jedno oko žluté po otci. Vzala jsem si ji domů a i přes protesty rodiny jsem se o ni začala starat.