Vstupní práce - Šimpanz bonobo (Pan paniscus)
Šimpanz bobono (Pan paniscus) je lidoop originálně z afriky. Jeho genom je zdaleka nejbližší tomu člověčímu, co se živočišné říše týče, a je také považován za jednoho z nejinteligentnějších tvorů Země. Obvykle jsou cca 1.7 metrů vysocí, když se postaví, a váží většinou kolem 70 kilogramů. Když roztáhnou ruce, od konečků ke konečkům dosáhnou délky až 1,5-krát větší, než je výška jejich těla. Přední končetiny mají delší než zadní, a většinou je používají k pohybu po zemi, málokdy chodí po dvou, i když častěji, než jejich bratranec, šimpanz učenlivý. Při chůzi po čtyřech používají na předních končetinách pro opření klouby prstů. Zadní končetiny jsou přizpůsobeny chození, mají širokou šlapku a malé prsty. Celé tělo je pokryto temnou (černou nebo šedou) srstí, jedině obličej, dlaně, prsty a šlapky nohou jsou holé. Samotná kůže, viditelná právě například na obličeji, může mít jakoukoliv barvu od růžové po téměř černou, i když většinou platí, že čím mladší jedinec, tím světlejší je jeho pokožka.
Šimpanzové dospívají v 8 až desíti letech, a v divočině se málokdy dožívají více než 40 let, v zajetí se mohou ale dožít až let 60. I když to jsou všežravci, a nějakou mršinkou nepohrdnou, živí se převážně ovocem. Žijí ve velkých skupinách, kde najdeme samice a samce všech věků. Skupina je matriarchální, což znamená, že je vede nejstarší samice. Na rozdíl od svých bratranců jsou poměrně mírumilovní, málo agresivní. Všechny spory jsou vyřešeny rychle, bez násilí. Sex totiž u tohoto druhu není pouze prostředkem pro zplození mláďat, ale hlavně k urovnání vztahů, vyjádření náklonosti, a tak je prováděn často, v kteroukoliv denní i noční dobu, a neomezuje se pouze na opačné pohlaví, není výjimkou, že se navzájem obšťastňují i dva samci, nebo dvě samice. Díky tomuto jsou ale jejich vztahy v podstatě harmonické...
Ve skupině jsou velice složité vztahy a jasně daná hierarchie, která připomíná jakýsi žebříček. Na první pohled by se mohlo zdát, že všemu velí samec, který je v žebříčku nejvýše, tak zvaný alfa samec. Nemusí být nutně největší nebo nejsilnější, spíš je to většinou ten nejinteligentnější, který si umí správně vybrat spojence, manipulovat se skupinou a podobně. Ostatní samci i samice mu vzdávají úctu a naznačují podrobenost různými submisivními gesty.
Úlohou alfa samce je udržovat pořádek ve skupině a předat svou genetickou informaci dál. I samice mají ale svůj vlastní žebříček, v němž se může dokonce někdy pozice dědit z matky na dceru. Žádná alfa samice tu není, ale je poměrně jasné, kdo má ve skupině hlavní slovo: samice. Není výjimkou, že vybraný alfa samec se samicím nelíbí, je proto bez okolků "sesazen", a na jeho místo přijde jiný samec, který samicím už vyhovuje více. Jsou to také samice, které rozhodují, kam se skupina ve volné přírodě vydá, je jeich povinností zajistit, aby v jejich okolí bylo dost potravy pro celou skupinu.
Ve volné přírodě šimpanzi žijí v teplé rovníkové Africe, v jednom z posledních deštných pralesů na tomto kontinentě. Je proto jasné, že ke spokojenému životu v zajetí budou potřebovat teplo, vlhkost a hodně stromů na lezení. Jejich výběh bych si představovala jako magicky zvětšenou místnost cca deset krát deset metrů, vyplněnou neprostupným lesem afrických stromů, s velkým množstvím liján a větví, kde by mohli moji miláčci šplhat. V přírodě jsou šimpanzi neustále v pohybu, a navíc to jsou velice inteligentní zvířata, což znamená, že v uzavřeném výběhu by se jenom tak sami nudili. Krmení by proto bylo přesunováno po celém výběhu, aby si ho moji svěřenci museli pokaždé najít. Navíc bych potom jednou za pár dní s šimpanzi pracovala mimo výběh, a zkoušeli bychom si různé kousky, učili se spolu počítat a podobně, hlavně, aby se nikdy nenudili moc dlouho. Hodně důležitá by byla i obloha, proto aby nebyli opičky a opičáci pořád zavření vevnitř. V letních měsících bych proto zvedala střechu a nahrazovala ji pevnou bariérou, která nepustí ven opice, ale dovnitř pustí hmyz, čerstvý vzduch a sluneční teplo.
Pro začátek bych si tedy ráda vyžádala dva mladé šimpanze, kteří mi budou sloužit jako základ mé skupiny. Samec se bude jmenovat Chima, měl by být velký, ve středních letech, schopen si prosadit svou, a přitom nebýt moc agresivní, přece jenom, jeho nepřátelé uvnitř skupiny před ním nebudou mít kam utéct. Samice se bude jmenovat Fuhara, a měla by být krotká, milá, ale tvrdohlavá a schopná si na svém druhovi vydupat svou. Oba by měli být inteligentní jedinci, kteří spolu pokud možno už někdy pobývali, aby byla jistota, že se nepokoušou a nezabijou při prvním pohledu na toho druhého.