10. 9. 2017 Podzimní projížďka
10. den příchodu Času rohu hojnosti roku 2017 SLA
Organizátor: Adrianne Blake
Účastníci: Akio Koledet, Giuru Uzumaki a později i Temperance Mawstorme
Na konci první zářijového týdne jsem se odhodlala uspořádat malou akci, jednak na počest nově otevřeného předmětu Jezdectví, a také kvůli koňské výstavě v atanském světě jež jsem plánovala na sobotu příštího týdne jsme si v neděli, 10. dne devátého měsíce roku 2017 zajeli projet na malou, krátkou projížďku po Strašidelném lese. Přestože počasí nebylo to odpoledne příliš příznivé, a nesešla se příliš velká účast, koně a jejich jezdci si akci náležitě užili a všichni jsme si z ní odnesli mnoho nezapomenutelných chvil. Naše nejnovější členka, Akio Koledet, o této události sepsala následující velmi pěkné povídání...
Noha míjí nohu a já běžím, co nejrychleji můžu. Pozvednu hlavu a uvidím kraj lesa a po chvíli mé oči zaostří na uvaziště s koňmi a dvěma osobami. Kam že to tak spěchám? Na podzimní projížďku. Akci pořádanou klanem Animágů, mým klanem. Zpomalím a než dojdu můj dech se také zpomalí. Endorfiny si najdou cestu do hlavy a já s radostnou náladou a úsměvem větším než obvykle přicházím ke koním. "Zdravím!" Zahlaholím vesele na dvě ženy. Jedna je rudovlasá elfka a druhá plavovlasý člověk. Poznám ji okamžitě. Plavovlasá žena je Adrianne, hlavan Animágů. Usměju se a vydám se ke koním. Chci si sama vybrat mého parťáka na dnešek. Po chvíli se zastavím u plaváka s černým úhořím pruhem na hřbetě. Je velký, svalnatý a hlavně klidný. Očichá mě a pak mi čenichem strčí do kapsy, kde mám schované nouzové jablko. Přiměje mě tím se zasmát. "Mohla bych dneska jet na tomhle?" zeptám se se smíchem Adri. Ta si prohlédne mě a koně. "Jistěže můžeš, tenhle se jmenuje Narim, tak se spolu můžete zatím seznámit." usměje se na mě a já poplácám koně po krku.
"A jinak tě ještě jednou vítám v našem klanu." řekne Adri a zazubí se. "Je to pro mně velká radost získat dalšího člena pro klan, obzvlášť teď, když jsem hlavan." řekne. Usměju se na ni, poděkuji a obrátím pohled zpět na koně. "Ahoj Narime." usměju se. "Podívej, co pro tebe mám." zašklebím se a vytáhnu své oblíbené zelené jablko, které s křupnutím rozpůlím. Na těchto jsem si vytvořila závislost. Půlku nabídnu Narimovi, který se jí s chutí zhostí a sama zakousnu do té druhé. Než stihnu schroupat, prohlásí Adri, že už začneme. Jsem tu jen já, ona a ta elfka, která se po chvíli představí jako Giuru. Giuru si vybere ryzáka s hvězdičkou na čele. Jeho jméno je Jupiter. Majitel musí mít rád hvězdy, protože Adrianin kůň se jmenuje Kometa. Začneme očistou koní a tím si mě Adri získá. Nemám ráda, když se člověk na koni jen sveze a nepostará se o něj. S elánem hřebelcuju krouživými pohyby Narima, čistím kopyta a následně rozčesávám ocas a hřívu. Ten kůň je úžasnej. Celou dobu stojí a nechá se sebou dělat cokoli. Když je Narim čistý očistím i věci se kterýma jsem pracovala a vrátím jei zpět do krabic odkud jsem je vzala.
Když máme všichni hotovo následuje sedlání, přičemž já si nemůžu pomoct a vyprosím si od Adri jízdu bez sedla. Ke mně se přidá i Giu, takže osedlaná je jen Adriina Kometa. Já zatím opatrně nauzdím Nara. Nemám v lásce ta hloupá udidla, ale jsem ráda, že můžu jet bez sedla a ta uzda nemusí moc bolet. Zvlášť když koně povelujete nohama jako já. Když jsme hotoví nasedáme na koně a já se musím přiznat, že pohled z koňského hřbetu mi moc chyběl. Narim nese hlavu zpříma a já si dávám velký pozor, aby neměl uši přitisknuté k hlavě, nebo jinak nedával najevo že se mu něco nelíbí. Díky Bohu to vypadá, že jsem jízdu na koni nezapomněla a Narim nevypadá, že by mu něco vadilo. Adri dá pokyn a my se zařadíme za Jupitera a Giu. Za námi pak jede Adri a Kometa. V duchu už jsem začala Nara a sebe nazývat jako „my“. Zvláštní, co?
Jedeme krokem, cesta docela hezky ubíhá a já jen vnímám pohyb Narima a opojný lesní vzduch. Najednou nás Adri zezadu upozorní na Velkou bažinu, která se nachází kousek napravo od nás. Jen kývnu a držím Nara vlevo. Mineme bažinu a najednou se ozve zašustění a z houští vyletí před Jupiterem bažant. Jupiter vylekaně poskočí a mě zatrne. Narim je díkybohu klidný a Giu se podaří Jupa uklidnit. Všechny si oddechneme a po pár minutách jízdy se stezka rozšíří a místy je přehrazena dřevěnými překážkami. Je tam ale dost místa na to, aby se daly objet. "Má někdo chuť na skákání?" zeptá se Giuru a mě se jen zableskne v očích "Tak co chlapče, zvládneš to?" zeptám se tiše Narima. Ten jakoby věděl nač se ptám zafrká. Pobídnu ho, on zrychlí a pak se ladným skokem přenese přes první překážku."Jupííí!" zavýsknu nadšeně. Když se ohlédnu, Adri se rošťácky zubí. "No, tuhle dráhu jsem vám tu vlastně připravila já, je samozřejmě nepovinná, ale pokud máte zájem si to zkusit, je to asi tak šest skoků v řadě, s dostatečným rozestupem, a nejsou příliš vysoké." ujistí nás."Taková dráha pro začátečníky, nechtěla jsem to moc riskovat." pronese.
Když dostanu oficiální povolení, nadšeně navádím Narima na další překážky a mám pocit, že si to ten kůň užívá stejně, jako já. Při poslední překážce roztáhnu ruce do stran a zase se rychle chytnu. Při dopadu se trochu zakymácím, ale nemám strach a opatrnost ustoupila už dávno. Odjedu s Narem z poskokové zony a holky mě po chvíli následují. "Díky Nare" poplácám parťáka po krku. "Tak co, dobrý ne?" zeptá se s úsměvem Adri. Giu je tak nadšená, že nemluví a já jen nadšeně opakuju, že to bylo úžasný. Vydýcháme se a pak se zase vydáme dále, přičemž narazíme na naši trpasličí kamarádku Tem (nebo alespoň moji), která se k nám připojí, potkáme moc pěknou srnku a o ani ne pět minut později se vynoříme na široké, skoro rovné Severní cestě.
Všem nám je jasné, co bude dál, nebo v to alespoň já doufám. Oči se mi zablesknou a Narim pode mnou zafrká. "Klid Nare." tiším ho zamyšleně, oči upínám na cestu před sebou. "A vy, pokud chcete, si na téhle pěkné rovince můžete klidně zacválat, počkejte na mně kdyžtak na okraji lesa." otočí se k nám Adri. Narim zařehtá. "Tak dobře kluku, jeď!" vykřiknu a pobídnu neklidného Narima. Vystřelí a řítí se po cestě a mě dělá opravdu problémy nenechat ho běžet tryskem. Jeho hříva mě šlehá do obličeje a já cítím ten vítr, který se prohání mou zlatavou hřívou vlasů, které už dávno nedrží v ohonu a tou černou, Narovou. Prsty se dotknu jeho krku. Je horký, cítím jak dýchá, jak tepe. Jak se jeho kopyta v dokonalém rytmu boří do zeminy. Ach, kde jsi byla tak dlouho svobodo?
Jen velice nerada Narima zpomalím a zastavím. Čekám na ostatní a Adri skládám ódy. Bylo to úžasné a mnou teď proudí neskutečná energie. V duchu děkuju Adri a Narimovi a do očí mi vhrkly šťastné slzy. Když se uklidníme a vydýcháme, vede nás Adri dál přes louku okolo Grafomanického buku k Modré řece, k lesu, k uvazišti. Velice neochotně se svezu z Narimova sametového hřbetu. "Díky kluku." zašeptám mu do srsti, když ho obejmu. Opatrně jej oduzdím a dojdu pro mrkve, které Adri nachystala. Dám si jedu a Narovi zbytek. Nakonec mu nasadím ohlávku a přivážu k uvazišti. Ještě jednou se rozloučím, poděkuju Adri a s úsměvem a vzpomínkami zmizím ve tmě večera cestou na kolej. Jistě, že jsem si vybrala tu delší…